Vzpomínáme s láskou a nadějí
Listopad nás každoročně zve k tichému zastavení a vzpomínce na ty, kteří nás předešli na cestě do věčnosti. Týden modliteb za zemřelé na začátku měsíce listopadu je příležitostí znovu si uvědomit, že naše láska smrtí nekončí. Naše modlitby za zemřelé jsou projevem vděčnosti za jejich život, za všechno dobré, co nám předali, i výrazem naší víry v Boží milosrdenství a věčný život.
Když zapalujeme svíčky na hrobech a vyslovujeme jména svých blízkých, svěřujeme je do Božích rukou. Zároveň si připomínáme u jejich hrobů, že skrze modlitbu za zemřelé jsme s našimi zemřelými spojeni poutem, které nemůže zpřetrhat ani smrt. Prostřednictvím modlitby jsme přece spojeni s Bohem a skrze něj i tajemným způsobem se všemi zemřelými, kteří z tohoto světa odešli s vírou v Ježíše Krista a také byli smířeni s Bohem.
Kéž je tento týden nejen časem vzpomínek, ale také prohloubením naší víry ve vzkříšení a věčný život. Ať nás modlitba spojuje s těmi, kteří nás předešli, i mezi sebou navzájem, a připomíná nám Kristova slova: „Já jsem vzkříšení a život.“ (Jan 11, 25)
P. Josef Janek, farář
Misijní neděle
Dne 18.10. 2026 se uskutečnila Misijní neděle. V tento den myslíme na obyvatele na všech kontinentech a prosíme, aby Boží láska přinášela všem pokoj, naději a radost.
Letos se Misijní neděle ujaly děti z malé schóly, které nejen doprovázely celou mši svatou zpěvem, ale taky nesly dary před oltář při čtení přímluv za každý kontinent.
Letošní rok byl jubilejním 100. výročím Světového dne misií. Papež Lev XIV. pro tento den stanovil motto: „Jedno v Kristu, sjednoceni v misii“, aby nám připomněl, že církev není tvořena izolovanými společenstvími, ale jednou rodinou rozprostřenou po celém světě.
Kateřina Kolísková, Adéla Žandovská
Pohled katolické církve na pohřbívání a kremaci
Smrt je pro křesťana okamžikem naděje — věříme, že stejně jako Kristus vstal z mrtvých, i my budeme jednou vzkříšeni. Proto církev přistupuje k tělu zemřelého s velkou úctou a láskou.
1. Proč církev dává přednost pohřbu do země?
Pohřbení celého těla do země je nejstarší křesťanskou tradicí. Je to silné é gesto víry, které:
· Napodobuje Ježíše: Kristus byl po své smrti uložen do hrobu.
· Potvrzuje důstojnost těla: Tělo není jen „obal“, ale součást naší osobnosti, která se během života stala chrámem Ducha svatého.
· Vyjadřuje naději: Jako se semínko zasévá do země, aby vyrostlo v novou rostlinu, i tělo ukládáme k odpočinku v naději na budoucí vzkříšení.
2. Je kremace (pohřeb žehem) dovolená?
Ano, církev kremaci nezakazuje. Pokud se rodina nebo zemřelý pro kremaci rozhodnou z praktických, hygienických či ekonomických důvodů, je to v naprostém pořádku.
· Podmínka: Volba kremace nesmí být projevem odporu ke křesťanské víře (např. nesmí být motivována vírou v reinkarnaci nebo úplný zánik člověka).
· Víra v Boží moc: Zpopelnění těla nebrání Boží všemohoucnosti vzkřísit člověka k novému životu.
3. Jak správně naložit s popelem?
Zde církevní dokument (Ad resurgendum cum Christo) přináší důležité pokyny, které vycházejí z úcty k zesnulému:
· Místo odpočinku: Popel má být uložen na posvátném místě — tedy na hřbitově, v kolumbáriu nebo v kostele.
· Proč? Aby se na zesnulého nezapomnělo. Hřbitov je místo, kde se za zemřelé modlí nejen rodina, ale celé společenství církve.
· Popel doma není vhodný: Církev prosí, aby se popel neuchovával doma v obydlí (jen ve zcela výjimečných případech se svolením biskupa). Doma hrozí, že se na úctu k zesnulému časem zapomene nebo že se k ostatkům nebude přistupovat s patřičnou vážností.
· Rozptylování a památkové předměty: Není dovoleno rozptylovat popel do přírody (do vzduchu, země či vody), ani z něj vyrábět šperky či jiné upomínkové předměty.
· Proč? Abychom se vyhnuli mylným představám, že člověk po smrti prostě jen „splyne s přírodou“. Křesťanství věří v jedinečnost každé lidské osoby, která zůstává sama sebou i po smrti.
· Nedělení popela: Popel by měl zůstat vcelku, nemá se rozdělovat mezi členy rodiny.
Závěrečné slovo
Církev nám těmito pravidly nechce nic odpírat, ale naopak nás chce doprovázet v zármutku a zajistit, aby s našimi blízkými bylo zacházeno s nejvyšší možnou důstojností. Společné místo odpočinku na hřbitově nám připomíná, že naši drazí už nejsou „naším soukromým majetkem“, ale patří Bohu a celému společenství věřících, kteří na ně v modlitbě pamatují.
Vyvažujme zlo dobrem
Krátce bych chtěla doplnit něco málo k plakátu, který najdete uprostřed tohoto čísla a který obsahuje informace ke sbírce potravin pro trpící na Ukrajině. Po dobré zkušenosti s panem Húštěm, který byl ochotný dopravit minulou sbírku do nemocnice v Mukačevu, jsme se rozhodli mu před Vánoci pomoci s potravinovými balíčky, které vozí až na hranice válečné zóny. Podaří se nám naplnit 150 krabic? Taková jedna krabice potravin se může zdát jako maličkost v moři potřeb a utrpení, které můžeme vidět na místech blízkých frontě. Lidé tam zůstávají, tiše trpí a doufají, že snad všechno brzy skončí. Ne všichni mají možnost odejít – zvláště chudé vdovy s dětmi, staří a hendikepovaní lidé si odchod ze svého domova neumí ani představit. Náš balíček pro ně znamená víc než jen jídlo. Je to znamení, že na ně někdo ještě myslí a že někomu není jejich osud lhostejný. V balíčku jsou i věci, které by si sami nekoupili, protože by jim bylo líto dávat peníze například za sladkosti nebo ovoce. Prázdná plechovka od konzervy se jim navíc hodí jako opakovaně použitelná nádoba.
My tady jídlo máme. Naše děti mají sladkostí hodně a často už si obyčejných potravin ani dostatečně nevážíme. A to je další důvod, proč tyto krabice chystat. Myslím, že jedna rodina by dokázala naplnit jednu krabici a třeba právě i s dětmi její obsah nakoupit. Je to příležitost si s dětmi popovídat o tom, jak se mají děti jinde na světě, o nedostatku, utrpení a třeba i o válce. Ano, jsou to těžká témata, ale učíme je tím soucitu, učíme je vidět potřeby jiných a účinně pomáhat.
Do krabice mohou děti i něco namalovat, přidat vzkaz a přibalit pomyslnou modlitbu za ty, kterým bude balíček doručen. Vyvažujme tak zlo dobrem. Patříme do jedné Boží rodiny, chceme, aby se šířilo dobro a to jednou definitivně zvítězilo.
Děkuji za každou potravinu nebo krabici, kterou přinesete.
Marie Križalkovičová